Ano, skutečně. A má to i svůj vlastní název. V 90. letech vzniklo takzvané pomalé hnutí. Neusiluje o to dělat věci hlemýždím tempem, ale „najít to správné tempo, které nám umožní kvalitněji pracovat, bavit se a žít, jak zní motto jedné z iniciativ jménem Slow Planet. Dělat věci pomalu znamená upřednostnit kvalitu před množstvím a rychlostí ve všech oblastech života.
Biblí pomalého hnutí se stala kniha Chvála pomalosti autora Carla Honoré. Ten poukazuje na naprosté paradoxy naší denní skutečnosti: dnes například není výjimkou ani absolvovat rychlokurz jógy nebo meditace. Výsledkem zrychlení ale není lepší kvalita života, nýbrž stres, únava, deprese a prázdnota – uspokojení nad odškrtanými položkami v diáři se nedostavuje, protože ani jednu činnost nemůžeme prožít do hloubky. „Pomalí“ se proto pokoušejí znovu spojit každodennost s podstatnými věcmi a užívat si plnohodnotného života. Doporučují přitom zdánlivě banální věci. Naší psychice a dobrému zdraví spíše než hodiny powerjógy prospěje čas strávený při normální večeři vychutnané beze spěchu s rodinou nebo pravidelná práce na zahradě. Děti nemusejí strávit každé odpoledne produktivní činností ve volnočasovém kroužku, ale namísto toho svobodně objevovat svět skrze hru a volný pohyb v přírodě. Ani na dovolené nemusíme poznat co nejvíce míst a mít ji nabitou společensky ceněnými aktivitami. Namísto toho můžeme podniknout pěší výlet po okolí a užívat si poklidného odpočinku na čerstvém vzduchu a přítomnosti svých blízkých.